Tři zdánlivě různorodá slova, ČAS, RŮŽE A VÍTĚZSTVÍ a přece je spojuje jedno důležité téma. Téma tak důležité, že na něj sami často zapomínáme. Téma, která nám může zlepšit život.

Dnes ráno jsem šla dát auto do servisu, který leží až na kraji města. Při zpáteční cCrono Sdraiatoestě domů PĚŠKY jsem si uvědomila, jak se cítím skvěle. Procházela jsem okrajovou částí města, poslouchala ptáky, prohlížela rozkvetlé zahrady domů a voněla ke všem růžovým keřům, které vykukovaly skrze ploty.

 

Nádherné barvy a tak opojné vůně. Tu VŮNI RŮŽÍ si pamatuji z dětství, když je děda pěstoval na zahradě. Díky té růžové vůni se mi vybavilo hodně krásných vzpomínek, které  jsem už dávno zapomněla.

 

Ten okamžik TADY A TEĎ, ten pocit, že nikam nepospíchám, byl tak uklidňující.

Crono che Corre

 

Po chvíli jsem se dostala do středu města. Začala přecházet silnici na přechodu, auta zastavila a já nevím proč, jsem ho místo klidnou chůzí přeběhla. Nepřešla jsem v klidu, něco mě donutilo opět pospíchat. Ve vteřině jsem vyměnila svůj klid za závod. Za ohledy na druhé lidi, možná pro můj špatný pocit, že je zdržuji.

 

Přemýšlela jsem, CO MĚ VE SKUTEČNOSTI PŘIMĚLO ZRYCHLIT TEMPO? Pozorovala jsem chvíli lidi kolem sebe. Auta ujíždějící různými směry, maminky popohánějící děti na odrážedlech, lidi běhající sem a tam, aby stihli nakoupit, ještě než půjdou do práce. Klid předměstí byl ta tam. PAK MI TO DOŠLO:

 

Už od malička slyšíme, POSPĚŠ SI, DĚLEJ, AŤ NEPŘIJDEME POZDĚ. KDO TAM BUDE DŘÍV – někdy jen tak, někdy ve snaze motivovat děti, aby zrychlily tempo a nepřišlo se pozdě… Čas se stává našim nepřítelem tím, že nám někdo druhý neustálým opakováním programuje, že spěchat se musí a že být první je dobré a potřeba.

růže 2

 

Dokonce I RŮŽE MUSÍ ZÁVODIT – musí vyrůst rychleji, být větší, mít různorodé barvy, často až nepřirozené. Musí mít co nejdelší stonek. Ve sklenících rostou tisíce a tisíce květin, které ztratily své kouzlo. Kam se vytratila přirozenost? KAM SE ZTRATILA TA VŮNĚVŮNĚ, KTERÁ DĚLÁ RŮŽI RŮŽÍ…

 

Jednou jsem zkusila pobídnout své 2- leté dítě k závodění. A víte co, vůbec to nechápalo. Nebylo to pro něj vůbec přirozené. Dítě ví, co je pro něj dobré. Proč by mělo závodit? Jaký to má smysl?

 

Už jste se někdy zamýšleli tam tím, PROČ DOSPĚLÍ ZÁVODÍ S DĚTMI A NECHÁVAJÍ JE VYHRÁT? Je logické, že dospělák musí vyhrát, má větší nohy, běhá rychleji, to chápe i dítě. Když mu ukazujeme v zoologické zahradě zvířata, může si porovnat, které zvíře běhá rychleji. Porovnáváme druhy a ne třeba slony mezi sebou. Ve stádu spolu nesoupeří, kdo je rychlejší a lepší, pokud si nestanovují hierarchii. Pak je vůdce ten, kdo je silnější, rychlejší. Nikdy nevyhraje mládě – tak to v přírodě funguje, mládě se má učit, hrát si, užívat si a chránit.matka na dráze

  • Proč tedy nutíme lidská mláďata soupeřit s dospělými nebo mezi s sebou, když zrovna nechtějí? 
  • Proč je dospělí nechávají při závodění vyhrát?
  • Aby se cítila dobře?
  • Nebo ještě hůře, aby příště chtěla opět závodit a dokazovat si, že jsou lepší?
  • Stojí vůbec děti o to, aby byly neustále srovnávané s ostatními?

 

Zkuste se jich někdy zeptat. Možná budete odpovědí překvapeni – chtějí dělat to, co mají rády, a tak, aby jim to dělalo radost.

 

My dospělí se je snažíme napasovat do toho, co si myslí, že je správně, aniž bychom si uvědomili, že nás samotné už někdo jiný do toho „správně“ napasoval.

 

Zeptal se Váš už někdy někdo, nebo ještě lépe, zeptali jste se sami sebe na to, jestli – BÝT PRVNÍ NEBO NEJLEPŠÍ – je to, co opravdu chcete? Jestli Vás porovnávání s ostatními (až už to děláme sami nebo druzí za nás) nebo porovnání s tím „správným podle nějakého vzorce“ opravdu naplňuje štěstím a spokojeností?

 

Zeptali jste se sami sebe jestli to, co děláte, děláte proto, že to máte rádi a že Vám to dává pocit  sebe-uspokojení?  Nebo to děláte jen pro to, že Vás to tak naučili a myslíte si, že je to správné? Co je pro Vás důležitější – uspokojit ostatní nebo sebe?

 

JSTE VÍTĚZEM SVÉHO ŽIVOTA NEBO JE NĚKDO JINÝ NEŽ VY DŮLEŽITĚJŠÍ VE VAŠEM VLASTNÍM ŽIVOTĚ?

 

Život a společnost nás často semelou. Aniž bychom si uvědomili, nemáme čas na sebe, čas na to, se chvilku zastavit, na to si užít přítomný okamžik. Místo toho neustále přemýšlíte, co ještě musíme udělat, co ještě musíme stihnout. Nebo se, jako já na přechodu, ohlížíme na pocity druhých, aniž by oni sami o to stáli. Ztrácíme sami sebe, dost podobně, jako růže díky závodu o čas a vítězství ztratily svou přirozenost. Utíká nám pod prsty TADY a TEĎ, utíká nám ŽIVOT. Zapomínáme na sebe, na svoje pocity, na svoje štěstí a spokojenost.

 

ZASTAVIT SE A TŘEBA SI NA CHVILKU PŘIVONĚT K RŮŽOVÉMU KEŘI DOKÁŽE ZÁZRAKY.růže

Čas, růže a vítězství aneb jak to jde dohromady
Tagged on: